PROJEKTY‎ > ‎Comenius‎ > ‎

Co je zlatá cesta?

přidáno: 7. 4. 2012 2:41, autor: Dimitrij Tjunikov   [ aktualizováno 7. 4. 2012 5:44 ]

Název projektu Comenius „Zlatá cesta“ nebo také „Via Carolina“ zní poměrně povědomě, téměř každý ho již někdy slyšel, případně viděl v novinách či na internetu, ale co to vlastně znamená? Vydali jsme se to zjistit na internet. Nebylo těžké odkaz na Zlatou cestu (pozor, neplést si se Zlatou stezkou vedoucí do Rakouska) najít. Na několika webových stránkách jsme našli následující informace:

Historická trasa Zlatá cesta (poprvé)

Jednou ze základních snah českého krále a císaře Říše římské Karla IV. bylo posílení ekonomiky českých zemí. Do geograficky uzavřených Čech, kterým se dálkové obchodní cesty vyhýbaly, chtěl přivést mezinárodní obchod, a tím změnit celou ekonomiku českých zemí. Jako jeden z prvních projektů vypracoval koncepci obchodního propojení českých zemí se západní Evropou v hlavní horizontální ose západ - východ. Stará obchodní cesta vedoucí z Kolína nad Rýnem přes Drážďany na Krakov a Kyjev měla být oslabena novou hlavní obchodní tepnou z bohatého Porýní, kam se soustřeďoval západoevropský obchod, na Norimberk a odtud do Prahy a dále na Brno. Zde se měla trasa štěpit jednak na sever do Vratislavi a dále na Krakov a Kyjev, jednak na jih přes Bratislavu do Uher.

Oživení Norimberské cesty vedlo ještě za Jana Lucemburského k vytvoření tzv. Říšské silnice. Tato „silná cesta" postupně překonala významem doposud nejfrekventovanější přístupovou cestu do Čech - tzv. Řezenskou cestu. Z Norimberku se Říšská silnice vydala přes Lauf a Sulzbach do Bärnau. Překonáním hraničního hvozdu mezi Bärnau a Tachovem vstoupila tato dálnice středověku do českých zemí.

Tachov byl prvním českým městem na její trase. Tachovský hrad strážil bezpečnost Českého království i bezpečnost samotných pocestných již od první poloviny 12. století, kdy ho nechal zbudovat kníže Soběslav.

Za Tachovem cesta pokračovala na Kladruby, kde se spojila s cestou vedoucí od Norimberku přes Přimdu. Z Kladrub vedla na Stříbro, Plzeň, Rokycany, Beroun a Prahu.

V pozdním středověku popisovaná cesta přinesla oblastem, jimiž procházela, nebývalý ekonomický rozkvět. Císař Karel IV. vydal navíc nařízení, aby k „volbě a korunovaci císařů byli čeští králové povinni jezdit výhradně po této cestě". Údajně sám Karel IV. po ní jel dvaapadesátkrát.

Počátkem 16. století byla silnice prvně i písemně pojmenována „Gűlden Strasse".

Via Carolina (podruhé)

Dne 10. září 2008 byl slavnostně otevřen spolkovou kancléřkou Dr. Angelou Merkelovou poslední chybějící úsek dálnice A6 mezi Norimberkem a hranicí. Dále pak pokračuje na českém území až do Prahy jako dálnice D5. Tato silniční magistrála nespojuje pouze téměř 300 km od sebe ležící města Norimberk a Prahu, nýbrž v obou směrech je zdaleka přesahuje a vede jako Evropská silnice E 50 přes náš kontinent od Atlantiku až ke Kaspickému moři v délce přibližně 4000 km. Od svého západního okraje až k jejímu nejvýchodnějšímu cípu prochází Evropou od Brestu, přes Paříž, Remeš, Verdun, Saarbrücken, Norimberk, Amberk, Rozvadov, Plzeň, Prahu, Užhorod, Doněck, Rostov na Donu až k Machačkale v ruském Dagestánu, vine se napříč bohatou škálou evropských kultur, evropského života, žene se z evropských dějin přátelství, neporozumění, svárů a nezměrných krutostí, ze společných radostí a štěstí skrz současné hledání míru a pokoje k vytoužené harmonii bohaté různorodosti.


Mezi Norimberkem a Prahou byla tato cesta, jejíž nová trasa na úseku mezi Amberkem a Vernberkem byla právě dokončena, opětovně nazvána »Via Carolina« v upomínku na císaře Karla IV. (1316 až 1378), který od Prahy až po Norimberk napříč Horní Falcí, kde získal mnohé panství do vlastnictví a pojmenoval je »Novými Čechami«, nechal zbudovat komunikační osu, která se stala důležitou obchodní stezkou.

Karel IV. byl císařem Svaté říše římské a českým králem. Narodil se 14.května 1316 v Praze jako čtvrté dítě českého krále Jana Lucemburského a jeho manželky Elišky Přemyslovny. 1346 byl zvolen římským králem a 1347 se stal českým králem. 1355 byl korunován na císaře Svaté říše římské. Karel byl velice vzdělaný a inteligentní, hovořil mnoho jazyky a byl obratným panovníkem, který politicky i diplomaticky jednal rozumně a šikovně. Kromě toho podporoval vědu a umění. Pod jeho vládou se rozvinula Praha v »caput regni«, která musela být úzce spojena s ostatními významnými evropskými městy. Karel IV. vybudoval především trasu na západ, do slavného kvetoucího obchodního centra a říšského města Norimberk, které bylo jmenováno »quasi centrum Europae«, aby se zvýhodnil a zjednodušil obchod i veškerá výměna ve smyslu materiálním, kulturním, náboženském, vědeckém a obchodním, což je moderním požadavkem stejně jak jeho, tak i naší doby. Mimo to chtěl Karel IV. území, které získal v Horní Falci, »Nové Čechy«, lépe zpřístupnit a pevněji spojit se »starými« Čechami. Proto nechal budovat cestu mezi Prahou a Norimberkem. Tím si nesmíme představit stavbu silnic ( která neexistovala od doby římské až do 18. století) v dnešním smyslu, spíše zpevnění již existujících cest, hlavně ale výstavbu hradů, rychtářství, založení a opevnění měst a obcí (kde mohly být uspokojovány potřeby cestujících), mezi kterými existovaly stávající cesty a úvozy. Trasa původní Zlaté cesty (Via Carolina) probíhala – hlavně z politických důvodů – jiným směrem, totiž přes Stříbro, Tachov, Bärnau / Bernov, Neustadt an der Waldnaab / Nové Městečko, Hirschau / Hyršov, Sulzbach / Sulcbach, než nová Via Carolina. Tato sleduje v podstatě za císaře Karla IV. »zakázanou« ale pohodlnější a kratší cestu, která ve Stříbře »odbočovala« do Přimdy a vedla přes Waidhaus a Wernberg / Vernberk daleko přes leuchtenberské teritorium, kdežto Via Carolina se (téměř celkově) držela na novočeském území. Císař Karel IV. sám cestoval mezi Prahou a Norimberkem víc než padesátkrát. Už v jeho době se trasa nazývala »Zlatou cestou«.Po smrti Karla IV. ztratil jeho syn Václav, který ho jako český král Václav IV. (zvaný líný) následoval na trůnu, oblast »Nové Čechy«, a tím se zmenšil význam cesty Via Carolina. V 19. století rodící se nacionalismus, později i ideologie fašismu a socialismu(20. století) odcizily, odloučily a izolovaly lidi od sebe, byli od sebe odtrženi, ačkoliv žili spolu ve středu Evropy, v Čechách, v Bavorsku. Takto byly hospodářské a kulturní vzájemnosti rozvázány a společný život upadal – následovalo odcizení, sousedské nepřátelství a vzájemné předsudky. Teprve, když 1989/90 padla železná opona, začal nový akt překračování hranic. Nová Via Carolina chce opět dovést lidi k sobě navzájem, podporovat pokojný obchod, přenášet myšlenky, takže hranice, které jsou ještě v myšlení zakotveny, se rozpustí.

Zlatá cesta (potřetí)

Při přečtení titulku některé z nás napadnou jména panovníků Jan Lucemburský, Karel IV. a jeho synové. Karel IV. je panovník, který podporoval mírové soužití lidí různých národností s přihlédnutím na jejich mentalitu a jazyk, vybudoval před více než 650 lety Zlatou stezku. Vycházela z Lucemburska a pokračovala přes Frankfurt nad Mohanem, Hanau, Würzburg, Norimberk, Plzeň do Prahy, Poděbrad, Hradce Králové, Náchoda a do polské Wroclavi. Přístup císaře a krále Karla IV. je základní ideou spolupráce škol Lucemburska, Německa, Česka a Polska, které leží ve městech na „Zlaté cestě“. Vzájemná spolupráce, různá setkání a společné projekty probíhají již 15 let. Výsledkem společných počinů jsou kalendáře s výkresy žáků, různé publikace, např. kniha pověstí z míst, kudy Zlatá cesta procházela a kniha Jednou česky – jednou bavorsky. Je to publikace, která mapuje česko-německé vztahy, „mosty“ které nás spojovaly a pojí i nadále. Uskutečnilo se již několik setkání, která mají charakter vzdělávacích seminářů pro učitele.

Zlatá cesta (počtvrté)

Turisté mohou vyrazit po nové dvacetikilometrové stezce, kterou jezdil i Karel IV. Stezka vede z vesničky Trnová u Tachova do bavorského Bärnau. Stezka sloužila již v 11.století soumarům, neboť byla spojnicí Západu s Východem, kterou povýšil otec vlasti, když v rámci projektu “Nové Čechy“ připojil k území Horní Falce část českého území.

Partu nadšenců napadlo najít původní trasu takzvané Zlaté cesty. Záměr nebyl vůbec snadný, ale po usilovné práci přišla odměna – trasa byla zmapována. Dvacetikilometrová stezka už je osazena pamětními milníky historických jmen, jako například svatého Vojtěcha, Jana Lucemburského, Karla IV. a Jana Husa. Tak se našim předkům dostalo zasloužené úcty.

Via Carolina (popáté) - historie D5

Rozhodnutí o stavbě padlo už v roce 1963, usnesení vlády bylo několikrát aktualizováno. Byla zahájena stavbou mostu v Berouně v roce 1976. Dokončení bylo plánováno v roce 2000. Ze začátku probíhala stavba velice pomalu, první otevřený úsek bylo 9 km dálnice z Prahy-Zličína do Loděnice v roce 1982, poté stavba postupovala tempem cca 2-3 km ročně. V roce 1989 byl zprovozněn úsek do Bavoryně (vesnice

cca 1 km západně od Zdic) a délka zprovozněného úseku dálnice tak dosáhla 29 km. Termín dokončení celé dálnice byl posunut na rok 2010. Po roce 1989 se stala dálnice D5 prioritní stavbou, která měla zajistit zlepšení dopravního spojení se západní Evropou. Rychlost stavby se zněkolikanásobila. Již v roce 1995 byl otevřen celý úsek až k Ejpovicím, odkud vedla čtyřproudá komunikace na východní okraj Plzně. Usnesením vlády ze dne 24. května 1995 č. 304 bylo schváleno propojení české dálnice D5 a německé dálnice A6 na společných státních hranicích výstavbou hraničního mostu. Toto propojení se stalo realitou v roce 1997, kdy byl dokončen celý úsek z Plzně až do pohraničního městečka Waidhaus v Německu. Dálnice z Prahy směrem na Norimberk je také nazývána jako královská cesta Via Carolina.

Zlatá cesta (pošesté)

Staré cesty vedly českou krajinou 8, možná 10 tisíc let, možná, že vůbec ty nejstarší staré cesty jsou staré 25 tisíc let. Kudy ty cesty vedly? Nevedly údolími, protože ta byla vždy zamokřená, ale lesem, který byl na planinách. O pravěkých cestách toho na Tachovsku mnoho nevíme, ale o středověkých existují písemné záznamy. Přes území Tachovska vedlo několik větví staré zemské cesty z Prahy do západní Evropy. Jedna z těchto větví, které se rozdělovaly u Kladrub, vedla přes Tachov a dále do pomezního hvozdu, který byl vždy považován za nezanedbatelnou překážku v cestě.

Když Karel IV. vytvořil svůj ekonomický projekt „Nové Čechy – Neuböhmen“, kdy k území Horní Falce připojil část českého území, kam patřil i Tachov, povýšil v rámci cesty Praha - Norimberk Tachovskou větev na hlavní. Tím tato zemská cesta nabyla evropského významu. Vycházela z Prahy přes Beroun, Plzeň, Kladruby (později Stříbro) a Tachov do bavorského Bärnau. Dále pak vedla přes Weiden, Sulzbach, Hersbruck do Norimberku. Dobu největšího rozkvětu zažila „Zlatá cesta“ díky královským výsadám ve 14.až 16. století. Německý autor Rainer Christoph,

který se zabývá obdobím největší slávy této cesty zdůrazňuje, že císař Karel vydal nařízení, aby k „volbě a korunovaci císařů byli čeští králové povinni jezdit výhradně po této cestě“. Údajně sám Karel IV. po ní jel 52 krát. Jméno „Zlatá cesta“ dostala podle ekonomické prosperity, kterou nastartovala v regionu, jímž procházela. Karel IV. dával městům při této cestě význačná privilegia a posiloval jejich obranyschopnost. Cestování po této cestě bylo bezpečnější, ale muselo se za to platit.

Staré cesty, ty nejstarší, vznikly tak, že lidé prostě někudy chodili. Když tudy lidé přestali chodit, cesta zanikla a příroda si ji vzala nazpátek. Kudy vedla nejstarší „Zlatá cesta“ z Tachova do Bärnau a co po ní zbylo, to si vzal v roce 2006 za cíl najít Roman Soukup z Tachova.

Ze „Zlaté cesty“ nám na mnoha místech zůstaly úvozy, které se ještě nestačily zavést a srovnat s okolním terénem. Jsou to rokle a rýhy v terénu, které po dobu několika staletí vyšlapali pocestní pěšky, vyjezdili rytíři na koních, vyšlapali soumaři, vyryly povozy a vymlela voda.

Putování po Zlaté cestě z Tachova do Bärnau.

V Tachově nám zůstal nejhlubší a nejširší úvoz, který směřoval od dolní Říšské brány k jihozápadu. Nachází se na okraji města vlevo, asi 150 metrů od silnice na Studánku. Nyní jsou na jejím místě zahrádky a obora pro jeleny. Stávala zde stará kaplička, která je zakreslena na staré mapě z I. Josefovského vojenského mapování z roku 1760. Po předběžném archeologickém průzkumu bylo zjištěno, že zde opravdu ve středověku mohla stávat kaplička a protože se v tomto místě vyskytuje vodní pramen, takže se mohlo jednat i o „zázračnou studánku“.

Cesta dále pokračuje směrem na západ. Přechází silnici na Studánku. Brodí se potokem v zahrádkářské kolonii, prochází přímo mezi loukami, brodí se potokem pod Studánkou, pokračuje úvozem zarostlým stromy, ztrácí se v poli, aby přešla po hrázi Stříbrného rybníka, ztratila se v pastvinách, aby vyústila na silnici z Mýta na Písařovu Ves. Pod silnicí je v lese v některých místech až 15 úvozů vedle sebe. Pod lesem je ještě patrné místo, kde stával starý hostinec. Cesta pak přechází přes hráz bývalého Písařovského rybníka a stoupajíc k vrcholu kopce u hájovny „Hruškovna“ přetíná silnici na Zadních Milířích. V lese za Hruškovnou klesá hlubokými úvozy k další hájovně „Obora“. Za hájovnou cesta přechází brodem přes Sklářský a Studenetský potok a dále stoupá po úbočí Uhlířského vršku až k bývalé celnici. Odtud sleduje silnici přes Pavlův Studenec až do Bärnau.

Jak je vidět z mapy Josefského mapování, tato cesta byla již v 18 století dávno opuštěna. Jednalo se o nejstarší a také nejpřímější trasu z Tachova – Bärnau. Tu mohli využívat převážně pěší, jezdci na koních a dřívější povozy. V dobách následných, pravděpodobně od 17. století se začaly využívat jiné trasy, vyhovujíce více těžším povozům. Vedly přes Lučinu, oborskou hájovnu, údolím Sklářského potoka přes Pavlovu Huť do Bärnau. Jiné zase přes Svobodku na Oboru a Pavlův Studenec.Mimo císaře Karla IV. a jiných králů, jel po Zlaté cestě se svým doprovodem i mistr Jan Hus na své poslední životní cestě do Kostnice. Projel Tachovem a přenocoval v Bärnau.

O využití Zlaté cesty se píše v kronice Franze Schustera v souvislosti se čtvrtou křižáckou výpravou proti husitům v roce 1427: Dne 13.července vytáhl první oddíl křižáckého vojska „přes les“ a přes Tachov proti pohusitštěnému Stříbru. 3.srpna však došlo k žalostnému úprku křižáků od Stříbra směrem k Tachovu. Prchali jak rytíři, tak i lehké oddíly pěšáků. Přes hranici od Bärnau pořád ještě postupovala nová křižácká vojska směrem proti Čechám. Papežský kardinálský legát a kurfiřt von Brandenburg v té době meškali v Tachově. Statečný rytíř Kamrovec přesvědčil přítomná knížata, aby zastavila křižácký ústup a pod vedením kardinála se rozhodla vytáhnout nazítří proti husitům. Když však přešla noc, bylo s úlekem vidět, že největší část křižáckého vojska uprchla mezitím k hranici. Ihned nastal všeobecný úprk všech ostatních křižáků. Právě tohoto 4.srpna, o pondělku, vytáhli husité zrána ze svého ležení kolem Stříbra a s rychlými jezdci vpředu udeřili proti Tachovu. Kolem poledne dostihli v lese rozprášené útvary křižáckého vojska, kupředu pronikal křik úděsu a poháněl prchající k bezhlavému spěchu.V německých pramenech je počet zabitých Němců kolem Tachova udáván (se zřejmým přeháněním) na 100.000, české prameny o tom pomlčují. Husité se po zahnání křižáků vrhli na Tachov a po několika dnech jej dobyli a vyplenili. Při obraně města padl i udatný rytíř Kamrovec, jeden z mála známých hrdinů Tachova. Při lesní těžbě v prostoru hájovny „Obora“ se na bočních stranách hlubokých úvozů objevilo množství starých podkov. Nabízí se domněnka, že se v těchto místech odehrála nějaká neznámá bitva. Je možné, že to bylo v roce 1427, kdy křižáci utíkali od Tachova a srazili se se zadním vojem křižáckého vojska, který stále ještě přicházel po cestě od Bärnau. Úvozy se tak mohly ucpat z obou stran. V ucpaných úvozech měli husité křižáky pěkně „napěchované“ a mohli je snadno dobíjet a kořistit.

Druhá domněnka je spojená s pátým křižáckým tažením. Když postupovala křižácká vojska od Bärnau na Tachov, husité je mohli v úvozech napadnout a zpomalit jejich postup. Tím získali čas na opravu tachovských hradeb a připravili se na obléhání. Zároveň strach, který křižákům nahnali, mohl být příčinou, proč křižáci Tachov nenapadli a od husitů jej neosvobodili. Zda některá z domněnek je pravdivá, se už pravděpodobně nedovíme.

O páté křižácké výpravě Anton Blobner ve své kronice píše: Dne 1. srpna 1431 překročili křižáci pod osobním velením kardinála Juliána Cesariniho hranice u Tachova s úmyslem dobýt útokem toto město, stále ještě husity obsazené. Uvedené vojsko čítalo 40.000 jezdců, 90.000 mužů pěšího lidu a 9.000 vozů. Bez váhání uskutečněný útok by se musel setkat s úspěchem. Samotní hlavní vůdci oddílů však prohlašovali, že vojsko je namáhavými pochody velmi unaveno a že potřebuje klid. Proto musel být útok odložen na příští den. Jenom s odporem svolil kardinál k odkladu a měl pravdu, neboť zatímco křižáci po okolí rozbíjeli své tábory, opravili husité poškozené hradby města, takže příštího rána nebylo možno na uskutečnění náhlého přepadení ani pomyslet. Po týdnu táboření u Tachova se křižácké vojsko 8. srpna zvedlo a zničilo městečko Brod u Plané. 12. srpna odtáhli k Domažlicím, kde dopadli stejně jako před čtyřmi lety u Tachova.“ Počty křižáků jsou určitě nadsazené, ale pokud jsou údaje pravdivé jen z 20%, i tak to musela být obrovská armáda, která procházela územím po dobu několika dnů.

Ještě jedna hypotéza:

Objevuje se ve staré kronice, kterou psal mnich Fredegar v burgundském klášteře kolem roku 660. Franský král Dagobert si chtěl podmanit Sámovu říši. Poslal proti Sámovi tři vojenské výpravy. Dvě výpravy, které postupovaly z jihu, byly úspěšné, ale třetí – největší - postupovala ze západu, a tu Sámo porazil. Kronikář Fredegar doslova napsal: Austrsijci oblehnou pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší oddíl statečných Vinidů (Slovanů) a po tři dny s nimi bojují. Je tu mečem pobit velký počet z Dagobertova vojska a potom davše se na útěk, zanechají tam všechny stany i věci,které s sebou měli a navrátí se do svých sídel. O tom, kde ležel „Wogastisburg“, se v kronice nepíše a badatelé jej hledají po celé střední Evropě už po dvě staletí, leč bezúspěšně. Kriteria, podle kterých jej hledají, se také hodí právě tak i na Tachovsko. Dagobertova vojska mohla k přechodu hraničních hor použít předchůdce „Zlaté cesty“ a právě v okolí Tachova jim Sámo mohl zabránit v přístupu do vnitrozemí.


29. října 2009,  z internetových zdrojů - Mgr.Marie Mašková